V metalcoreu jsem poslední dobou konzerva. Nemám rád všechny ty nové trendy kapelky, které „ten můj metalcore“ umazaly klavírem, melodickými vokály a popem. Výjimek je jen pár. Poslední dobou mezi takové patří například i australští NORTHLANE, které jsem před pár měsíci sice propásl na jejich zastávce v Praze po boku PARKWAY DRIVE, ale o to víc jsem si krátce poté zamiloval některé jejich skladby. NORTHLANE jsou vlastně prototypem mladé metalcoreové vlny. Skvělá čistá produkce, melodické vsuvky, elektronické domalovánky hutných riffů. Záplavu takových kapel ignoruji. Znějí stejně. Navíc mi špiní můj oblíbený žánr toxickým nánosem. Proč o nich tedy vlastně píši? Co je zde jinak? Mají hloubku. Jsou epičtí. Dokáží gradovat. Vystavět skladby, které nepůsobí jako x-tá kopie x-té kopie podobných kapel.

„Node“ je pomalejší než minulé album „Singularity“. Minulost této kapely nastavila laťku celkem vysoko a sestava byla nucena projít velkou změnou, a to sice na postu zpěváka, kdy Adriana Fitipaldese, který byl v kapele od počátku, nahradil novic Marcus Bridge. A jak to dopadlo? Aktuální materiál obstál se ctí. „Node“ je éteričtější a rockovější. Ještě více se tu proplétají hutné riffy s vesmírně relaxačními plochami kytar a řvaný vokál s melodickými popěvky. Je zde méně dravé progrese, ale i přesto skladby nejsou fádní. Mají silná místa. Mají vnitřní pětí. Jednoznačně z mladé generace melodických metalcoreů jedna z nejzajímavějších formací.